Categories: Školní rok 2021/22 Leave a comment

Na Spálovském mlýně žijí čerti líně

To bylo téma naší pověsti v hodině českého jazyka ve skupině žáků devátého ročníku. Pověst žáci spolu vytvořili, a pak do Spálova jsme i vyrazili. Tam autobusem, zpátky pěšky. Bylo to v úterý 24. května. Kroky nás vedly na Balerův mlýn, jediný dochovaný z původních sedmi mlýnů v okolí Spálova. Tady jsme pověst na okénko zavěsili. Je to nejmenší větrný mlýn holandského typu v Čechách, pochází z roku 1929 a postavil jej František Baler, syn mlynáře z vedlejší Luboměře. Další kroky vedly procházkou do rekreační přírodní lokality Spálovský mlýn, přesněji do poutního místa Mariastein, do místa plného pověstí, například té o švédském vojákovi za časů třicetileté války, kterému válečná zranění vyléčila zázračná voda vytékající ze skály, a to na přímluvu Panny Marie. Ta se mu ve skále zjevila. Vodou jsme se občerstvili, potom cestou kolem skály se zpět do Oder vypravili. Bylo to vlastně „putování s pověstí za pověstí“😊

Na Spálovském mlýně žijí čerti líně

      Ve spálovském údolí stával velký mlýn. Každý, kdo do Spálova šel, kolem něho musel jít. Avšak nebyl to tak obyčejný mlýn, jak se zdál. Mlýn patřil starému sedlákovi, který byl lakomý a každý to o něm věděl. Kdykoli k němu někdo přivandroval, byl sprostě nadávkami odměněn a od stavení odehnán. Za práci na poli s obilím tuze málo platil. Handrkoval se a přel se s nimi o každý groš, aby ze všeho nejvíce on vytěžil. A tak to trvalo celá léta.

      Jednoho dne přišel vandrovník, který byl neobyčejně oblečen. Na hlavě měl buřinku, v ruce držel hůlku skrytou černým hábitem a při chůzi jeho levá noha divně klapala. Zvuk tohoto klapotu se nesl cestou z dálky. Mlynář tak včas vyšel ven, a ještě než pocestný něco chtěl, už ho začal od mlýna vyhánět. Vandrovník měl ale prosbu. Žádal mlynáře o vodu a kousek chleba. To mlynáře ještě více popudilo a odpověděl se slovy, že v řece je vody dost a o kus dál je i hospoda. Muž se však nevzdával, neodcházel a mlynáři vzdoroval. Mlynář na něj poslal černého psa, kterého měl vždy při sobě a s nímž naháněl strach všem, kdo pro mlynáře pracovali na poli.

      Muž v hábitu se dal na útěk a prchal nevědomky směrem k řece. Jeho pajdavá chůze nemohla stačit a pes ho brzy dohnal. Vandrák uviděl řeku, zděsil se a zůstal stát na dvou vachrlatých kamenech. Najednou se natočil, své oči směrem ke mlynáři přimhouřil, svlékl hábit, odhodil buřinku a hůlkou třikrát klepl o kámen, na němž vachrlatě postával a zvolal: „Proklínám tě i celý tvůj mlýn. Ani po smrti nebudeš mít klid. Staneš se čertem a každý rok ti sem přijde jeden další ze smrtelných hříšníků v čerta proměněný, abyste tady spolu zůstávali.“ Jakmile to dořekl, muž s hůlkou zmizel. Mlynář se proměnil v čerta a se svým psem straší kolemjdoucí dodnes.

    Jelikož mlynář nikdy nijak nepracoval, v mlýně pouze líně postával.  Protože se o čertech ví, že jsou líní pracovat, žijí tam líně ve špíně a hlíně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.