Slováci u nás
Úterý 20.9 dopoledne.
Zrovna, jak je naším obyčejem, tak sedíme ve třídě. Jsme velice napjatí. Najednou se otevřou dveře. Co se děje? Najednou do třídy vběhne asi 20 dětí. No, vždyť to jsou Slováci. Jejda, tak na ty jsme čekali. Jsme moc rádi. Máme předem připraveny pro ně tajenky. Po vyučovací hodině jsme šli s nimi do haly. Když jsme s nimi hráli fotbal, vyhráli oni. Nemohli jsme tomu uvěřit. Pak proti nim šli hrát vybíjenou naši šesťáci. Naši šesťáci by Slováky porazili doslova i poslepu. Odpoledne jsme jeli autobusem. Do Heiparku jsme šli pěšky po skupinách. Pak jsme se mohli vydat na jakoukoli atrakci chceme. Bylo to moc zábavné. Hlavně na bobové dráze. To byla zajímavá atrakce. Je úžasné, jak vám fouká do tváře vítr při jízdě. Když nám paní učitelka Balážová a Slovenské asistentky řekly, že je konec, byli jsme moc smutní. Pak nakonec paní asistentky nás vyfotili a tak jsme šli pět kilometrů pěšky do Oder. Když už jsme došli na dvůr školy, byl jsem moc zadýchaný. Nakonec jsme k altánku na školním hřišti donesli lavičky a stoly. Pak, kdo chtěl si mohl zahrát fotbal a ping pong. Kdo chtěl, tak si opekl špekáček. Myslím, že byly výborné. A taky si myslím, že do 18 hodin na dvoře nebyl z našich dětí nikdo.
Středa 21.9
Jako vždy začíná vyučovací hodina a všichni jdeme do šatny. Když už jsme oblečeni, jdeme do autobusu, který je před školou. Pak jedem směr Ostrava. Všude jsou louky anebo domy. Už jsme ve Vítkovicích. Jdeme do Velkého světa techniky a před ním se vyfotíme. Pak vstoupíme dovnitř. Kdo chce, tak si může sníst část svačiny anebo si tam hrát se stěnou z plastových sirek. Pak otevřeli obchod s dárky na připomínku toho, že jsme byli ve Světě techniky. Hned potom jsme šli do 3. patra na přednášku o světle. Tam nám přednášela profesorka Gita. Po přednášce jsme šli o patro níž a tam bylo hodně legrace. Když jsem šel s Kubou si nechat zapálit ruky, legrace se stupňovala. Šlo o chemické pokusy. Rozloučil jsem se s kamarády a měl jsem předložit ruku namočenou ve vodě a kyselině. Já jsem se třepal, jak ratlík strachy, že mi cvakaly zuby. Najednou uslyším baf!!! A ten profesor mne ale vystrašil. Vždyť jsem tu hromádku kyseliny hodil na zem a musel jsem si ruce do té pěnovaté látky znovu namáčet. Smáli se všichni. Pak jsme šli do prvního patra a tam byl zajímavý stroj, který vyráběl ocelové lžičky. Též tam byl televizor, v kterém nás poučovali, jak a k čemu se používá ocel. Pak jsme šli zpátky do přízemí. Nakonec jsme šli do autobusu. Jeli jsme asi jeden až dva kilometry a najednou jsme se zastavili pod nějakým mostem. Najednou vidím obchodní centrum Nová Karolína. Když jsme byli na mostu před Karolínou, paní učitelka nám dala instrukce. Hned po tom jsme se rozdělili po skupinách, po minimálně třech. S pětičlennou skupinou jsem šel do Mc Donaldu na hranolky a masenko. Pak jsme to zapili Coca-Colou. Hned jsme se vydali do Datartu Kubovi najít baterky do jeho větráčku. Když jsme dořešili problém, zbývalo nám cca 25 minut, tak jsme si sedli na lavici u východu. Už běžíme přes most na určené místo, kde jsme se měli sejít. Naštěstí je jen malá přeháňka. Stihli jsme to! Jsme moc šťastní, jdeme k autobusu a v něm je teploučko. Hned na to jedeme zpátky do Oder. Už jsme před školou a čekáme na rodiče.
Čtvrtek 22.9
Stejně začíná jako vždy první vyučovací hodina a jdeme do jídelny. Tam Slováci snídají. Hned jim rozdáváme dárky, což jsou kovové medaile s koženým provázkem. A ještě k tomu jim dáváme tašky s pexesem. Naposledy si popovídáme a pak se na rozlučku vyfotíme a jdeme do třídy bez Slováků. Byly to s nimi moc zajímavé dny. Je to veliká škoda, že s námi nejsou ještě týden. Ach jo! To je konec mé slohové práce.
Vladimír Dvořák 5.A